We became heroes at the right time

Jsem na konci 8.mesice tehotenstvi, a z prace me vystipali tesne pred korona krizi. Byla jsem tedy celou dobu doma a naplni meho dne bylo siti. Mela jsem v planu sit hnizdecka pro nedonosena miminka do porodnic, uz jsem mela i nakoupene latky a od stedrych darcu i nekolik pytlu nove vyplne do polstaru. Rychle jsem ale presedlala na rousky. Nejdriv pro rodinu a pratele, pak i pro okoli pres Damerousky. Manzel zaroven zacal tisknout zakladace na nasi domaci 3d tiskarne a ja kontaktovala i Prusu, ktery jich pro nas nakonec vytiskl cca 800. Rozvezli jsme je po Praze a nekteri dobrovolnici odvezli i do Plzne a Brna.

Zcela milé překvapení pro nás „šičky roušek“ připravil kamarád a to takové, že jsme dostaly nádherný hrníček s věnováním. Celý projekt financoval sám s dalším kamarádem, jako poděkování za sounáležitost v tak těžkých chvílích. To bylo za mně to „gró“ momentu nečekaného překvapení.

Šití roušek bylo hezké, protože jsme je dělali kolektivně s kamarádkami. A pak vidět, jak si toho lidé váží. Nakonec jsme jich moc neušili, i když jich mám ještě pár nachystáno. Skláním pokorně hlavu nad všemi, kteří tomu dali víc času a energie. Kdyby šlo je pozdravovat všechny no name rouškaře - díky.

Jsme chráněná dílna, která zaměstnává handicapované a ve chvíli, kdy světu „vládly“ roušky jsme si připadali opravdu potřební a to je fajn pocit. V dílně, kde se nepřetržitě 14 dní šilo ráno, v poledne, večer, v sobotu, v neděli, byla vidět solidarita ostatních tzv. „zvenku“. Mile všechny překvapilo, když jednu sobotu dopoledne zazvonil zvonek u dveří dílny a za dveřmi stáli lidé, které jsme neznali a upekli nám celý velký plech koláčů „aby nám prý dobře šilo“.... nebo přijela neznámá paní a přivezla kufr nových bavlněných látek „aby byl dostatek na roušky“. A za to patří všem velký dík.

Nejzajímavější bylo, když jsem si prošila nehet a stejně další tři dny jela nonstop, akorát bez ukazováčku. :)

Nevěřícně kroutíme hlavou nad některými negativními zážitky. Třeba velmi častý byl, kdy senior roušku odmítl s tím, že se mu nelíbí její vzhled a mnohdy nám pak zkoušel i přikázat, jakou přesně roušku mu máme dodat. Ano, teď už to jde, ale v počátcích, kdy byl roušek kritický nedostatek a zvláště kvůli rouškám pro seniory jsme mnohdy roušku odmítli vydat někomu jinému nám to přišlo naprosto nepochopitelné a neuvěřitelně sobecké.

Když jsem šil roušky, pracoval jsem jako dřevorubec. Tak byl velmi zajímavý kontrast když člověk přijde z lesa a sedne ke stroji.

Pokud bych měl vypíchnout něco zábavného, tak je to historka, kdy se mezi pražskými seniorkami rozneslo, že roušky i rozvážím. Roušky jsem neplánoval rozvážet, mým plánem je bylo rozdávat všem, kdo si pro ně přijde k místu mého bydliště. Zavolala mi nicméně jedna postarší paní s tím, že by si přála několik roušek a podle jejího věku jsem usoudil, že ačkoliv je ze stejné části Prahy, bude lepší, když ji je sám osobně dovezu. Děkovala mi, měla radost a já pochopitelně také. Než jsem ovšem dojel domů, už mi stihla zavolat jiná seniorka, že se od kamarádky doslechla, že rozvážím roušky po Praze, zdalipak bych ji několik roušek nepřivezl. Ten večer už jsem pro nikoho roušky nachystané neměl, a tak jsem je paní ušil a také dovezl. Jak už je z textu asi jasné, u této paní to neskončilo. Roztočil se řetěz postarších kamarádek, kteří si mezi sebou začali sdílet zprávu o tom, že jistý mladý pán ze Stodůlek vozí roušky. A já nemohl jinak, než jim vyhovět.

Začínali jsme šít společně s manželem- ja nastudovala střihy, nastříhala látky, zažehlovala a provlékala tkanice, manžel na stroji šil. Po 14 dnech již manžel potřeboval pracovat, tak jsem se odvážila zasednout ke stroji. Manžel mi vše vysvětlil a já v šití objevila nového koníčka 😻 Všechno zlé je pro něco dobré :-)

Kdyz se vyhlasil nouzovy stav jela jsem s manzelem z Prahy na tajnaka ke tchanovi k Mlade Boleslavi pro stroj po jeho babicce, vsichni jsme se bali, ale udelal mi rychlokurz v garazi jak sit, samozrejme jsem si nic nepamatovala:-). Potom co jsem sedla ke stroji, tak mi hned praskla nit, volala jsem tchyni (70 let) naucila ji, jak udelat videohovor na WA a ona me behem 10 minut naucila, jak nit od zacatku navleknout, druhy den to same se spodni niti. Privezla jsem si od ni nastrihany material, gumicky co nasla na pude, nite, spendliky a to vse mi pripravila nez jsme k nim za hodinu prijeli. Diky nim jsem mohla usit rousky pro nas, moji ucitelku anglictiny, ktera je v duchodu, pro potrebne na mestsky urad, manzelovi pro kolegy, i pro ty me a i pro brachu a jeho kolegy. Za ty jsem dostala dekovny list od velitele roty cestne straze Praha. Ale nejvetsi zazitek bylo to, ze jsem jim vsem mohla dat vec, ktera je ochrani. A pokud bude potreba, budu sit dal. Moje tchyne a tchan jsou bozi, nejvic mi pomohli, kolega mi dal dvoje povleceni, sousedka pujcila nuzky, paracek a spodni nahradni civky, manzel nosil jidlo ke stroji, dojel mi pro zakladac, ktery jsem zde na strankach sehnala zdarma, porad jsem sledovala tyto stranky a koukala co bych mohla vylepsit a byla jsem desne dojata jak se umime semknout, jak umi lidi hned vymyslet takoveto stranky, ktere vse usnadni, jak si vsichni pomahaji... Vsechno zle je pro neco dobre! #damerousky 😍

Když se udělalo teplo, šila jsem na zahradě. Manžel mi udělal venkovní zásuvku a já se na šňůře posunovala po zahradě jak šlo sluníčko, aby mi nemrzly prsty.

Meetingy on-line formou jsou skvělé, nemusím si kreslit do bloku, můžu při naslouchání šít roušky :)

Velmi zajímavá byla kreativní práce na speciálních rouškách pro logopedy - spolupráce švadleny, dodavatele plexi, atd.

Tolik lidí mi na oplátku popřálo zdraví mně a mé rodině, že se nakazit už ani nemůžeme. :-)

A bylo hezke darovat rousky kolegynim, davat je do schranek, nebo sousedum veset na kliku. Pripadala jsem si trosku jako Tajny Jezisek.